Že se bez některého z cizích jazyků dnes skoro nikdo neobejde, je už dávno jasné. Téměř v každém zaměstnání je považována přinejmenším angličtina za samozřejmou věc, a u kvalifikovaných pozic je to jeden z hlavních požadavků. A mnohdy jsou vyžadovány i jazyky dva.
Je to celkem pochopitelné. V několika posledních desetiletích, kdy je naše země otevřená celému světu, probíhá mezinárodní obchodování a čilý cestovní ruch. A v takovém byznysu se nikdo bez cizojazyčných schopností neobejde. Je nezbytné plynně komunikovat se širokým okruhem lidí, často v celosvětovém měřítku.
Pokud jste na střední škole jazyky jen tak „flinkali“, na vysoké už to nepůjde. Vždyť na některých VŠ a v některých studijních oborech je samozřejmostí vypracovat závěrečnou diplomovou práci, kromě rodného jazyka, také v angličtině, anebo jiném světovém jazyce.
Znalost jazyků se u nás za posledních dvacet let výrazně zlepšila, ale je fakt, že mnohým studentům se do studia nechce, přestože vědí, jak pro ně může být znalost cizího jazyka důležitá v jejich profesní kariéře.
K učení cizího jazyka potřebuje mít člověk nějakou motivaci. Pro někoho to je získání lepšího zaměstnání, pro jiného dlouhodobější výjezd do zahraničí, ať pracovní či soukromý, a pro dalšího třeba jen to, že si chce neustále trénovat svůj mozek.
Je mezi námi i mnoho takových „věčných studentů samouků“, kteří se stále vracíme k prvním kapitolám – nějaký impuls nás k tomu přiměje, ale po čase zase ustaneme. A to je velká chyba – někam už jsme pokročili a při jakkoli dlouhém přerušení nabyté znalosti zase zapomeneme.
A přitom alespoň částečná znalost některého z cizích jazyků je pro nás velkým obohacením. Ne-li v pracovním životě, tak třeba i jen na dovolené, kde se dokážeme jakž takž domluvit. Ne nadarmo se říká „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“. To totiž platí neustále, a obzvlášť v této době, kdy se obyvatelstvo celé planety k sobě nějak víc přiblížilo.
