Tak už tu máme v běhu druhu vlnu Covid pandemie a většina lidí se opět ocitla v izolaci. Obvykle se počítá s tím, že v takových chvílích se nejosaměleji cítí lidé vyššího věku, jak se dnes populárně říká 65+. Nemohou se vídat se svými dětmi – ani ti, co žijí doma, ani ti v domovech seniorů, a vůbec nevědí, jak dlouho to může trvat. Také jsou zřejmě z celé situace kolem koronaviru mnohem víc vystrašeni.
Málo kdo však připustí, že i mladí lidé trpí v této době pocitem osamělosti. Někteří méně, jiní více. Jsou zvyklí se každodenně vídat s kamarády, spolupracovníky, profesory, a najednou je to všechno jinak. Starší člověk, který je izolován na delší dobu od svých nejbližších, se cítí opuštěně, kdežto mladí lidé se navíc zřejmě cítí nesvobodní. A to na dobrém psychickém stavu nepřidá. Dokonce ani propojení na sociálních sítích od psychického dyskomfortu nepomáhá – to měli mladí k dispozici i předtím a k tomu se ještě mohli volně stýkat. V celostátním průzkumu karantény, který provedli studenti sociologie MU v Brně, se ukázalo, že v době jarní karantény se po sociálních sítích komunikovalo skutečně více než obvykle, ale emoční a sociální osamělost mladých lidí se tím nijak nezmírnila.
V první koronavirové vlně mohli studenti do školy alespoň na konzultace, na přijímačky, složit státní zkoušku a napsat závěrečnou práci. Nyní se zdá, že i tohle bude tentokrát probíhat distančně, neboť druhá vlna covidová je daleko úpornější a nárůst nemocných je neuvěřitelný.
Snad určitou výhodu (alespoň tak se to zdá z pohledu laika a z hlediska izolovanosti) mají studenti zdravotnických a lékařských oborů – jedni pomáhají v nemocnicích dobrovolně, druzí si tam odbývají povinnou praxi – prostě jsou zapojeni s plným nasazením, takže na osamělost či na nedostatek svobody si ani nevzpomenou. A za jejich práci dík!
